Je lepší být nenáviděn pro to, jaký jsi, než být milován pro to, co nejsi. (Kurt Cobain)

Pravá láska VIII

29. září 2013 v 22:13 | Keiko-chan |  Shoujo ai povídky

Tak a je to tady! S tolika času stráveným nad touto povídkou, mohu konečně říct: This is it! Tohle je konec! Enjoy!


"Eriko? Jsi tam?"



"Dovolali jste se na mobil Eriky Batelové. Momentálně tu nejsem, po pípnutí zanechte vzkaz."



"Eriko, máma strašně zuří...Nenechá už tě k nám chodit. Dala mi zaracha, dokonce mě chce po škole vyzvedávat...Myslím si, že říďa je pěkně homofóbní...nevím co máme řekla ale..."



Ze sdola se ozval hlasitý třískot nádobí.



"Eriko potřebuju tě slyšet..."



"Máte příliš nízký kredit."Podívala jsem se na telefon. Výborně. Teď skončilo i mé spojení se světem. Máma mi samozřejmě zabavila i notebook. Jediné, co mi nechala, byly knihy a učení. Přišlo mi to hrozně nespravedlivé. Jako bych to byla já, kdo něco udělal. A krom toho jsem ani nemohla vidět Eriku.



Z rozjímání mě vyrušil další hluk. Tentokrát ale nebyl zesdola. Zněl velice povědomě. Jako kamínek narážející na okno...



Okamžitě jsem rozrazila okenice a vyhlédla ven. Stála tam Erika. Musela jsem pořádně zaostřit, protože už byla dost tma, ale poznala jsem ji bezpečně. Rukama se objímala a vypadala znepokojeně.



"Můžu k tobě?"



Příkývla jsem. Bez rozmýšlení se hbitě vyšvihla na konstrukci, po které až k mému oknu šplhal popínavý břečťan. Během minuty už stála u mě v pokoji a já si ji konečně mohla prohlédnout v lepším světle. Ale to mě sděsilo. Problesklo mi hlavou, aby nahoru nepřišla máma, tak jsem okamžitě přiskočila ke dveřím a zamknula.



"Co se Ti stalo?"Zašeptala jsem přitisknutá ke dveřím. Zesdola k nám doléhalo slabé vrčení luxu. Mamka uklízela jen, když byla hodně naštvaná.



"Tohle?"Ukázala ledabyle na fialový monokl kolem jejího oka. Jednu tvář měla taky odřenou. "Když jsem se vrátila ze školy, fotřík čekal naproti dveřím. Mámu jsem viděla shrbenou vzadu v kuchyni v slzách. Hned jsem věděla, že něo není v pořádku, že si na oko tlačí tu mraženou zeleninu. Obešla jsem fotra a zaječela na něj, o jí to udělal. A už jsem jednu slízla. Začal na mě ječet, že jsem děvka a že už mě nepovažuje za svoji dceru. Tak jsem mu řekla, že já jeho derou ani bejt nechci a za to mi dal takovou perdu, že jsem se skácela na zem. Protože jsem pořád stála u toho stolu, tak jak jsem padala, narazila jsem na jeho roh-div že jsem si nevypíchla oko! Zaječela jsem na něj, že je šílenec, vysmekla jsem se a běžela rovnou k tobě-"



V tu chvíli kvílení luxu ustalo. Místo toho se ozvalo zazvonění domovního zvonku. Zavládla chvilka zlověstného ticha.



"Panebože - myslíš že--"Než jsem to stihla dořeknout, sezdola se ozval číši tvrdý hluboký hlas. Byl tak zvučný, že i v horním patře jsme mohly dost dobře rozeznat co říká. Přitiskly jsme se ušima ke dveřím a uslyšely i mámin hlas.



"Ne, je nahoře ve svém pokoji. Můžete se tam podívat, jestli chcete -"Ani nestačila větu doříct a po schodech už se ozývaly dunivé kroky.



"To je on!"Vyhrkla Erika.



"Rychle! Okno!"V tu chvíli mě nic lepšího nenapadlo. Erika se zhoupla a lehkým skokem z konstrukce dopadla na zem před prázdné auto svého otce. Kroky se rychle blížily. Já jsem ale nebyla příliš obratná a skákat z patra, byť prvního, mě trochu děsilo. Slyšela jsem, jak někdo bere za kliku a pak rychlé rozzuřené bušení. Ohlédla jsem se za sebe, v tu chvíli se mi ale nešťastně smekla noha a letěla jsem dolů v ne moc šťastné pozici.



"Au!"Vyjekla jsem. Dopadla jsem tvrdě na levou ruku, která se mi nešťastně zkroutila pod tělem. Nikde jsem sice nekrvácela, ale bolelo to příšerně.



"Pojď!"Erika si mého zranění v té rychlosti nevšimla a zatáhla mě za ní. Cosi v ní křuplo a ta bolest byla tak obrovská, že jsem nemohla než vykřiknout.



"Co je?"



"Hrozně to bolí!"



"Půjdeme do nemocnice...dělej..."Pan Popelka patrně přiváben mým výkřikem doklopýtal dolů a už supěl k nám. Erika se na mě neohlížela a už kličkovala ulicemi pryč. Ale on si vlezl za volant auta a pronásledoval ji jako lovenou zvěř. Ani ne po minutě jsem uslyšela Eričin výkřik.



"Nech mě ty magore!!!!"A zvuk odjíždějícího vozu. A pak ticho. Zlověstné ticho.

Při celé té akci se mi podařilo zlomit si ruku. Máma mi schovala klíč od pokoje, abych se už nemohla zamykat. Nemožnost připojit se k internetu, dívat se na televizi, nebo dostat zákusek k jídlu pro mne teď byly samozřejmostí. Každý druhý den mě tahala k faráři na zpověď a před spaním jsem z jejího pokoje slyšela, jak se za mě modlí.Náplní mojí práce doma teď bylo každodenní umývání nádobí, utírání prachu, praní prádla a starání se o Juniora, z kterého se už stával pěkný výrostek.



Jelikož jsem i zlomila levou ruku, se kterou nepíšu, ve škole mi nedali pokojani trochu. Jediné hodiny, z kterých jsem se mohla ulít, byl tělocvik, ale naše cáklá učitelka netolerovala jakékoliv flákání, takže jsem každý týden měla za úkol psát zcela zbytečné eseje o týmových sportech a předkládat jí je. Krom toho jsem počítala skore a pískala za ní, když si zrovna odskočila ven dát si cigárko. Během těvhto krátkých pauz jsem doslova trpěla, protože spolužáci se najednou zbláznili, míče při vybíjené z ničehonic lítaly hlavně na mě a většina hráčů odmítala hrát podle pravidel. Když se pak vrátila, nezapomněli žalovat, že jsem někomu přidala málo bodů nebo že jsem nevypískala nějaké fauly.



Uběhly dva týdny a Erika do školy pořád nedocházela. Její otec volal do školy, že je na antibiotikách. Kupodivu tomu žvástu všichni kromě mě slepě věřili. Každý den jsem se snažila nějak se s ní spojit, ale máma mě hlídala jako ostříž. Hned po škole mě vyzvedávala, když jsem byla ve svém pokoji, chodila mě kontrolovat skoro každých patnáct minut a schválně mi nezaplatila credit do mobilu, abych se nikam nedovolala. Jediný telefon, kterým bych mohla někam zavolat, byl její osobní, ale ten vždycky nosila u sebe v kapse. Cítila jsem se jako ve vězení, ale věděla jsem, že jednoho dne musí přijít moje příležitost.



Máma už pár dní intenzivně pracovala na překladu jednoho nového francouzského bestselleru, ale pokaždé si našla dost času na to, aby mě zkontrolovala. Nicméně každým dnem byla nervóznější, aby stihla zadanou práci včas. V daném díle se zřejmě vyskytovala spousta překladatelských oříšků. Proto mojí novou úlohou nyní bylo i připravovat (jednou rukou) večeře pro sebe a Juniora a mámě pak její porci nosit do pracovny. Jednou po večeři mě při pohledu na svého malého brášku mě najednou něco napadlo.



"Juniore..."



Pohlédl na mne pár nevinných dětských očí.



"Co takhle zahrát si hru...?"



"Hurá!!"



"Pššt! Je to tajný...máma bude hrát s náma...řekla, že když nad ní vyhraješ, dostaneš tolik zmrzliny, kolik budeš chtít!"



***



"Mami, Junior se ztratil!!"Tak teď se ukaž, Andy, schválně jestli ty návštěvy hereckého kroužku v první a druhé třídě stály za to.



"Cože??"Máma div že nevylila svoje kafe na laptop s rozdělanou prací.



"Hledala jsem ho všude, musel mi nějak proklouznout-"



"Ale proč by chodil ven?"



"Co já vím...myslím, že zrovna dnes večer se koná ta oslava narozenin na kterous mu zakázala jít..."



"Ach ne...přece se netoulá sám v ulicích. Určitě jsi prohledala celý dům?"Máma prozkoumávala naše bydlo píď po pídi téměř hodinu ale Juniora nenašla. Zdá se, že hodiny a hodiny trávené hraním na schovávanou se sousedy se také vyplatily.



"Projedu to tu kolem autem...ta oslava je přece daleko, sám by tam nikdy nedošel..."Máma horlivě brala do rukou můj i svůj kabát, ale já v tu chvíli ucouvla.



"Mami, já zůstanu tady...kdyby se vrátil. Tak se to má dělat, víš?"



Chvíli na mě hleděla nedůvěřivě, ale strach o vlastní dítě jí zatemnil mysl dostatečně na to, aby nechala všechny svá podezření stranou.



"Dobře, kdyby se vrátil, zavolej mi z budky."



"Jistě mami."



A za pár minut už byla fuč. Chvíli za ní jsem uslyšela klepání na dveře. Otevřela jsem a za nimi stál-Junior.



"Schoval jsem se do keřů, v té tmě mě vůbec nezahlídla!"Uculoval se. "Bylo to snadný!"



"Hele, Juniore...já teď odejdu ale....v lednici je spooousta zmrzliny a ty budeš hodnej kluk, dáš si zmrzlinu a budeš se dívat na televizi dokud máma nepřijde, ano?"

"Jasan!"Ještě než jsem dořekla zbytek věty, už už se řítil k mrazáku, aby uzurpoval obří kýbl s čokoládovou zmrzlinou.



Ještě než jsem spunktovala celou tuhle bláznivou únikovou akci, sbalila jsem si všechny svoje věci. Možná vás napadlo, proč jsem to neudělala dřív. Proč jsem prostě neodešla. Inu, jediné okno použitelné k východu bylo v mé ložnici a dveře držela matka neustále zavřené. Tenhle plán se proto musel zrodit v mé hlavě z naprostého zoufalství. Věděla jsem, že už tam nechci zůstat. Ale zároveň, byl to můj domov... Smutně jsem pohlédla na krejčovskou pannu, šicí stroj a nedošité šaty už dlouho hozené přes židli. Nevěděla jsem kam půjdu, nevěděla jsem, co budu dělat. Jediné, co jsem věděla naprosto jasně bylo, že chci být volná.



Políbila jsem Juniora na čelo. Vůbec nevěděl proč. Červenal se, že přeci není žádná bábovka, aby ho vlastné ségra líbala na čelo. Rozloučila jsem se s ním, jako kdybych šla třeba do školy. Nechtěla jsem mu říct o svém úmyslu odejít nadobro. Stejně by to asi nepochopil.



A jakmile se za mnou zavřely domovní dveře, věděla jsem : this is it. Už není cesty zpět. Po tomhle už by mi máma stejně nikdy nevěřila, ne že by mi věřila teď... Musela jsem ten krok učinit.



Z telefonní budky jsem zatelefonovala nejdřív Erice.



"Haló?"Uslyšela jsem dobře známý hlas.



"Budu tě čekat na hřišti. Víš kde. Andy."Srdce mi bušilo tak prudce, že jsem dokázala říct jen těchto pár slov a hned jsem to položila.



Chvilku jsem váhala, než jsem sluchátko zvedla znovu a vytočila mámino číslo. Hlavně mne k tomu pohnuly obavy, aby nezavolala policii.



"Mami, Junior je v pořádku doma."



"Ach...to se mi ulevilo...ten uličník! Ten ale dostane!"



"Mami...poslyš...netrestej ho za to. To já jsem mu řekla, aby se schoval. Musela jsem utéct. Tohle je moje sbohem..."Nečekala jsem na odpověď a hned jsem položila sluchátko. Několik sekund předtím jako bych slyšela nezřetelný mámin hlas v telefonu, ale nebyla jsem si tím jistá. Možná byla zticha. Možá nadávala, možná...ale na to jsem se neodvážila ani pomyslet.



Na hřišti jsem čekala jen několik málo minut, než přišla Erika. Vypadala lépe, než když jsem jí viděla naposledy.



"Ahoj..."Pozdravila mě nejdřív stroze, ale pak jí do očí vrhkly slzy a rychle mne objala.



"Co je tohle?"Ukázala na můj plný batoh.



"Už se nechci vrátit domů."



"A kam půjdeš?"



"Já...já nevím...já opravdu nevím...vím jen, že chci být...s Tebou...za každou cenu."



"Andy..."Erika mě políbila. "Podívej na ty hvězdy...vypadají tak...klidně..."Když ukazovala prstem na oblohu, přísahám, celé plejády hvězd se jí zračily v očích. A mě připadala krásnější než kdy jindy.



Tak jsme si sedly do trávy, která byla pořád ještě vřelá jako zelený koberec v něčím obýváku. Erika mne pohladila ve vlasech a pak mne políbila. A znovu a znovu. Cítila jsem se jakoby opilá. Všechno kolem mne přestalo existovat. Už jsme nebyly na hřišti, poletovaly jsme mezi hvězdami, vznášely se...její polibky na mém krku...její ruka na mých ňadrech, stehnech, na mém klíně a v něm...jako kdyby to celé byl jeden krásný sen. Můj zážitek s Danem se s tímhle nedal porovnávat ani v nejmenším. Když bylo po všem, držíce se za ruce jsme padly do trávy a zíraly na hvězdy.



"Kéž by v nich byl napsán náš osud..."Špitla jsem.



"Kéž by byl šťastný...perfektní...perfektní scénář pro film. Perfektní kniha s perfektním koncem."



"Anebo jen novela."



"Nee! Žádná novela! Hezky tlustá a dlouhá kniha, ve které umřeme až v době kdy neudržíme moč-"Když Erika tohle dořekla, rozchechtaly jsme se na celé kolo.



Náš smích ale kdosi přerušil.



"Ty malá čubko! Až tě dostanu!"



"Panebože!"Erika vyskočila rychlostí blesku. Držela mě pořád pevně za ruku, takže jsem se musela zvednout s ní.



"Utíkej!!!"



To mi nemusela dvakrát říkat. Naštěstí váha pana Popelky hodně spomalila rychlost, kterou za námi běžel.



"Moje taška-"



"Kašli na ní!"



To mu ale nezabránilo na nás obě mezi funěním chrlit ty nejsprostší nadávky.



"Jak teď vypadám před svými akcionáři! Celé město se mi směje!!!"



"Nesměje tati! To jsou jen tvé utkvělé představy!"



Po chvíli jsme doběhly na nedaleké vlakové nádraží. Erika mě vláčela přes nádraží až na most přímo nad kolejemi, který se rozvětvoval a vedl až k silnici, kde bychom snad mohly stopnout nějaké auto a zmizet. Pan Popelka se za námi blížil. Velice pomalu, ale jistě. Sotva popadal dech, už ani nesupěl své nadávky.



"Podívej támhle v dálce!"Erika ukázala prstem na obzor. "To bude nákladní vlak! Můžem na něj odsud skočit-"



"Ty ses zbláznila?!"



"Už jsem jednou takhle skákala, věř mi, nic to není. Je to naše jediná šance, po té silnici teď stejně nikdo nejezdí."



"Ale-"



"Věř mi!"



Než jsme se nadály, pan Popelka byl už nahoře, odhodil mě stranou, až mi hlava narazila na kovové zábradlí a mě se před očima ukázaly mžitky.



"Tati, nech nás jít! Musíš to pochopit!"Erika už stála na zábradlí, připravená ke skoku.



"Nic nepochopím!!"V tu chvíli pan Popelka, celý rudý vzteky, popadl Eriku za nohy a začal s ní cloumat.



"Tati....tati ne!!"Ležela jsem na zemi, napůl omráčená a vnímala jen jejich obrysy. Ale ten moment, kdy se to zlomilo, ten moment, kdy Erika ztratila rovnováhu, ten moment jako kdybych viděla zcela jasně i s výrazem, jenž měla v obličeji.



A pak ten vlak přijel.



"NEEEEEEEEEEEE!!!!!!!!"



KONEC
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Nekie Nekie | 17. října 2013 v 20:13 | Reagovat

NIEEEE T-T Prečoo :( omgggg ;(

2 Nekie Nekie | E-mail | 17. října 2013 v 20:19 | Reagovat

Mali byť spolu až navždy.. bolo to tak op keď boli spolu.. *mraučí*
ale nenadávam Ti tým.. celkovo dobrá poviedka ale.. moc smutná na Nekie.. :/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama